Počteníčko

Vzpoměla jsem si na ten svůj sen, a čekala jsem, že začnu porozumět řeči zvířat, ale nic. Místo toho, jsem spadla na všechny 4 a když jsem chtěla něco říct, zaržala jsem. Lekla jsem se a pak jsem se podívala na sebe jak vypadám. Byla jsem malá krásná plavá klisnička. potom jsem slyšela jak kůň na mě mluví.... Nejdříve jsem si myslela, že jsem se zbláznila, ale pak jsem si vzpoměla, že se ze mě stal kůň.....Poslouchala jsem co mi říká a pak jsme vyrazili. Cestou jsem si kladla otázky, proč chtěl aby se ze mě stal kůň ? Byla jsem pro něj moc těžká a chtěl abych poběžela po svých ? Radši jsem už na nic nemyslela a šla jsem pošlušně za ním. Ale přece jen mi to nedalo a začala jsem myslet na mamku, jak jí asi je, copak dělá a až zjistí co se mi stalo...Najednou se můj vůdce zastavil. Rozhlížel se kolem a pak jen zařechtal otočil se na mě a pelášil pryč. Já jsem běžela za ním, ale moc mi to nešlo. Pořád mi nešlo do hlavy, proč tolik spěcháme. Útočí na nás někdo snad ? Chce nás někdo zabít ? Dostala jsem mít strach. Pořád jsem čekala, že na mě někdo z křoví vyskočí, ale nic ne nedělo. Kůň po chvíli zpomalil a později šel už jenom krokem. Oddychnu si. Pak mi něco říká ve smyslu : " jsou tu nepřátelé, honem, musíme rychle do..." Nedomluvil, našpicoval uši apak se jen znovu otočil a přešel do cvalu. Já nešťastná běžím za ním, co mi nohy stačí. Slyším nářek a pak děsivé zvuky. V duchu prosím aby jsme si odpočinuli, aspoň na chvilu a kůň, jakoby slyšel co si v duchu říkám, zpomalil a povídá: " Tady si můžem odpočinout..." Já štěstím bez sebe rychle přikývnu a svalím se na zem. Prohlížim si okolí a zjistím, že jsme u takové staré kapličky. V tom zase zaslechnu ten nářek. " nee, pomooc. Já nechci, nee ..." Ten hlas mi byl povědomý. Jako bych slyšela ... Ne ! to nemůže být pravda. vždyť ona je už dávno mrtvá ! Sevře se mi hrdlo. Rozpláču se. Vzpomínám na ten den, kdy se moje sestra vydala do lesa nasbírat maliny a v dálce zahlédla zlatou siluetu koně. Vydala se za ním, dočista zapoměla na čas a když se počínalo stmívat, vzpoměla si, že už má být dávno doma a nevěděla kudy kam. Ztratila se. Byla tak omámená tou zlatou září, že nevěděla kudy a kam jde.... Ach... Od té doby ji nikdo neviděl, myslí si tedy, že jí roztrhalo nějaké zvíře. Byla jsem zamyšlená, že jsem neslyšela varování mého vůdce. Musela jsem se zvednout a jít za ním, ale pak sem dostala hlad. Dívala jsem se okolo, jestli tu není něco dobrého k snědku a přemýšlela jsem, co by mi tak asi chutnalo, jako koníkovi. Po sléze jsem si všimla, že se začíná stmívat. Kůň zastavil a já do něj drcla. Omluvila jsem se mu. V dálce jsem zahlédla místo pro ubytování a jakoby věděl, že se tam chci podívat, rozběhl se k tomu místu a tam zastavil. Prohlížel si to místo a pak dal souhlas, že je to tu bezpečné na nocleh. Jak zahlédnu seno, rozběhnu se k němu a už ukusuju. Mňam ! Začínám být unavená a tak si lehnu.
Ráno mě probudil "můj " vůdce a popoháněl mě. Ani jsem radši neodmlouvala.
Nohy už mně boleli a tak sem se snažila myslet na něco jiného - jakpak se asi mám maminka ... šli jsme skoro celý den a večer sem zase zaslechla ten pláč. Slyšela jsem ho zřetelně a jak jsme šli, pláč sílil.

Konečně jsme dorazili " zdřejmě " na místo. uviděla jsem před sebou věž, kterou střežili dva elfové - divné, vždycky jsem si myslela, že jsou jen vymyšlené ... Vyrazila jsem vpřed ale Frísák mě zastavil. Nechápala jsem, co se děje. Kůň šel k těm strážcům a něco tam mumlal, pořádně jsem mu nerozuměla... Když domumlal, strážci mu uvolnili místo a on se na mě podíval, že mám jít. Podivila jsem se tomu, ale budiž. Uvniřtř jsem zůstala stát ....

Pokračování příště ...